Čas od času se objeví nějaký nový předmět sporu mezi školním a rodinným prostředím, který se uchytí a zahnízdí v prostoru, zejména v tom kyber. Jedním z takových je spor o to, jestli má rodič právo vlastnit písemku svého dítěte anebo ne. Vzteklé výkřiky o právech a nárocích zatemňují mysl a spolehlivě zastavují možnost se domluvit. Pokaždé, když nějaký takový výkřik zaregistruji, vzpomenu si na pána v domově pro seniory, který už neměl ani zbytky krátkodobé paměti a každý den, poté, co posnídal, se začal dožadovat svého práva na snídani. Zbrunátněl, rozhněval se, začal tlouci čímkoliv o cokoliv a skandovat: „MY MÁME NÁROK NA TEPLOU SNÍDANI! MY MÁME NÁROK NA TEPLOU SNÍDANI! Za chvíli to rozpumpovalo jídelnu jak fotbalový kotel a už to vypadalo jak na Maracaná. Kam se hrabe Tajný deník Hendrika Groena!
Zahnízděné školní spory se chovají stejně. Někdo něco chce/nechce, dostane/nedostane a uchopí nárokově-právní konec sporu a začne s ním kolem sebe mávat, skandovat a získávat podporu. Dav začne kývat a temně hučet, rozum si dává pauzu a vášně přebírají vládu. Než se do podobného sporu pustíte, drazí školní přátelé, a budete mu věnovat vlastní neobnovitelné zdroje (čas), zkuste si sami pro sebe úplně přesně říct, proč to chcete/nechcete. Všechny ty pěkné a ušlechtilé důvody, které vyprávíte všem kolem, abyste vypadali tak, jak vypadat chcete, spolkněte. Čím větší je rozpor mezi skutečným důvodem a tím veřejně deklarovaným, tím více se hněváte, křičíte, dupete, urážíte a vynucujete si svůj domnělý nárok. A je docela jedno, jestli jste rodič nebo učitel.
Proč přesně chci mít synovu písemku doma? Proč přesně ji potřebuji vidět a co přesně s ní budu dělat, až ji dostanu?
Proč přesně nechci rodiči tu písemku dát? Co přesně mi v tom brání, čeho se obávám, čemu chci předejít?
„Chci písemku proto, abych si mohla zkontrolovat, jak to ten učitel vůbec hodnotí a jestli moje dítě nějak nepoškodil. Chci to vidět, protože mi dítě říká, že to bylo nesrozumitelné a já se o tom chci přesvědčit. S touto konkrétní učitelkou mám špatné zkušenosti a chci jí mít víc pod kontrolou. Nechci jim tu písemku dát, protože se obávám, že v tom začnou dělat doma dodatečné změny a hádat se, že to tam měl dobře a já to špatně opravila. Jakmile jim to dám domů, začnou si to mezi sebou posílat a já potřebuji tu písemku dát ještě třem třídám. Nechce se mi každý rok vymýšlet novou kontrolní velkou písemku, když se to učivo nemění. Nechci čelit útokům na můj systém hodnocení. Nechci nikomu stokrát vysvětlovat a každému zvlášť, proč je tady tolik bodů a jinde zase tolik. Konkrétně tento otec sem pak přijde a bude mi tady vědecky hodinu vysvětlovat, proč jsem to tam měla napsat jinak.“
To jsou důvody, které vycházejí z vašich zkušeností a odrážejí vaše obavy. Jsou to důvody stejně dobré, jako každé jiné. Když je takto řeknete, je to poctivé. Rozhodně vůči sobě. A dá se na tom něco budovat. Toho se obávám, takovou mám zkušenost, tak se teď zaměřím na to, abych tomu, čeho se bojím, předešla/předešel. Konstruktivně a efektivně. Vyhovět i odmítnout se dá i docela normálně, aniž by to zažehlo nekonečný spor. Jakmile si začnete vzájemně vyprávět nepravděpodobné příběhy o tom, že písemka je vaše autorské dílo, a proto se o ní s nikým nemusíte dělit, anebo že písemku hodláte doma používat k tomu, aby celá rodina podpůrně zasedla a trénovala práci s chybou, těžko vás brát vážně. A to vy poznáte, že nejste bráni vážně a začnete se hněvat a nárok na teplou snídani je tu.
PS: Rodič na písemku žádný nárok nemá. Zato žák ano, ostatně kvůli němu se v té škole všichni sešli.
Právně se tématu věnujeme v našem bulletinu (Ne)bezpečná škola v červnovém čísle 2024 v článku: Právo na informace o průběhu a výsledcích vzdělávání, aneb písemky domů, anebo ne